Zazvonil telefon
Seběhlo se to děsně rychle. Zavolali nám v pátek v poledne (na víkend jsme měli odjet), že by pro nás měli chlapečka, a jestli ho chceme. Rozhodnutí po nás chtěl psycholog do hodiny :o) Byl to šok, já v práci, manžel taky, dohadovali jsme se po telefonu (já nemohla skoro mluvit) a psychologovi teda zavolali, že jo, ale že ho samozřejmě chceme nejdřív vidět :o) Ale bylo nám jasný i bez toho, že bude náš :o) Ještě ten den odpoledne se u nás stavila soc.pracovnice, aby nám řekla podrobnosti a my nakonec na ten víkend odjeli.
Celou sobotu jsme řešili jméno. Sice jsme měli spoustu let jména vybraný, ale já jsem měla pocit, že už jsou tak nějak obehraný a že si Vojta zaslouží individuální přístup, proto tedy Vojtíšek :o) Celé sobotní odpoledne jsem obvolávala kamarádky, která mi co může půjčit nebo dát.
V pondělí jsme ho pak viděli a bylo nám jasný, že ho chceme i s případnými zdravotními riziky.
Pak byly 4 velmi hektické dny, kdy jsme museli všechno nachystat, neměli jsme nachystáno ani ň, čekali jsme to nejdřív za rok. Museli jsme ještě zvládnout jedno dopoledne soud a další dopoledne přihlášení k trvalému pobytu a zdravotní pojišťovnu. No a týden po prvním telefonátu jsme si Vojtíška přivezli domů :o)
Čekala jsem lásku na první pohled, jako to zafungovalo u manžela, ale nepřišla. Asi dva dny jsem měla takový zvláštní, nepopsatelný pocit, asi jako bych ho měla půjčenýho, nebo tak něco... Teď už je to prostě náš miláček a už bych ho nedala za nic na světě :o)
Myslím, že do téhle chvíle jsem snad takhle malinký miminko ani nechovala. Přebalování a koupání byla pro mě docela děsivá představa. Měla jsem strach s ním jakkoli manipulovat, ale přešlo to hodně rychle :o) Teď už jsme sehraní. Ale strach o něj zůstává a už napořád :o)